Mám tě ráda asi víc nežli sis myslel… nejdřív sem si myslela že na to přijdeš sám… potom jsem se snažila pořád si odůvodňovat tvoje odmítání… potom sem si připustila že pro tebe nejsem ta se kterou by si chtěl trávit čas, a teď cítím jen bolest… nenávist k životu ,ale nikoliv k tobě to proto že tě mám stále tolik ráda… bojím se napsat miluji tě ,protože by mi to ublížilo ještě víc.. a já si nechci ubližovat.. sice nenávidím život ,ale nedokážu ho ukončit.Tohle všechno pociťuji jen když si na tebe vzpomenu… neumíš si představit co si způsobil svým pohráváním si se mnou… a nedokážeš si představit co se děje uvnitř mě když tě potkám ,proto radši jen mlčím a v očích se mi hromadí smutek… proč to všechno? No proč? Tak sakra proč jsi se mi zalíbil když mě všichni kolem před tebou varovali? Dlouho mi bude trvat než se z toho vzpamatuji,než naučím se bez tebe žít,však zapomenout na tebe nedokážu nikdy..na to ,abych zapomněla mám v srdci moc velké rány … zlomil jsi mi srdce a já teď pláču .. to co píšu je ti lhostejné,já to vím,přejdeš to jako práh přede dveřmi - občas o něj zakopneš,ale vše co pro tebe kdy znamenal je jenom překážka mezi dveřmi…přes všechno mi budeš chybět..... tvoje ...

Něco dost podobného znám...